Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anděl z oceli

4. 5. 2009
Budím se ze sna, zpocený děsem,
celé dny v ráji byl provázen běsem.
Oloupen o city, cítil se volný,
ke každé špatnosti ochotně svolný.
 
Anděl se snesl, bez křídel z oceli,
s východem slunce, víra mě zocelí.
Oslní moji tvář, oslní svět,
anděl můj vysněný, nechci jít zpět.
 
Políbí na tvář mě, hoří však žárem,
ocel je kalená, byla mi darem.
Darem co mohu jen pohledem cítit,
do lázně s olejem počnu se řítit.
 
Anděli z oceli, ruce mám spálené,
kdes nechal křídla svá, cesty jsou vzdálené.
Nevidím na konec, nevidím tebe,
kdes nechal lásku svou, kovové nebe.
 
Příteli, příteli, srdce ti rezaví,
hlas tvého nitra silně je řezavý.
Nemůžeš obejmout, tak radši křič,
nech mi můj osud a táhni pryč.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nové básně

(Štěpa, 4. 5. 2009 16:30)

Ahoj jelikož mě dnes navštívila sestra deprese tak jsem napsat tyhle dvě básničky. No taky podle toho vypadají. Tak se nenechte zdeptat a kdyžtak příjemné počtení :). Diky za všechny návštěvy a reakce.