Částí mne
17. 6. 2010
V ponurém šeru podzimní noci,
záblesk se objevil v mlhavém nitru,
stovky dní srážen byl bez citu mocí,
probouzen lítostí brzkému jitru.
Kdo zpustil lavinu, kdo nechal znít,
na zvonu poplašném svědeckou zprávu,
proč mě jen život tak navlékl v niť,
vždyť moje pýcha přec nebyla v právu.
Byl to sen, který mě okouzlil bájí,
živou tak skutečnou proto tu stojím,
příběhem co lásku před davem hájí,
proto se kroku já před tebou bojím.
Jsi zbylý kus prastaré mapy,
co mě má vésti podivným světem,
jsi síla, která zatíná drápy,
když už se cítím sám sebou spleten.
Na zemi na dlouho dopadl dým,
souzvuk se ozýval, slova však tonula,
neznal jsem sám sebe, nevěděl s kým,
mluviti proč jen se skaliska pohnula.
Náhle se z vrcholu vyřítí lavina,
cítím se ztracený, nechám se vést,
stydím se a vím, že snad je to má vina,
že srdce značí mi jedinou z cest.
Jsi slunce, které mi vychází nad hlavou,
jsi dílem noci, a současně dne,
jsi vůně květin letící dálavou,
jsi cestou moji, jsi částí mne.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
