Cesta do nebe
Když jsem měl tenkrát poprvé zemřít,
začal jsem přemýšlet hříchy své měřit.
A tak jsem studoval do noci listy,
abych byl před smrtí od hříchu čistý.
Buddhovy svitky, papežské řády,
co když se na nebe budou stát řady.
Uvěřím v cokoliv, uvěřím v tebe,
jen ať mě čeká po smrti nebe.
Pokřtít se nechám, do Mekky půjdu,
u Nářků zdi, klečeti budu.
Ať ďábel zkusí, jen ať mě chytí,
do církví svatých nechám se vzíti.
A tak jsem provedl po právu světském,
vše abych mohl být nebeským děckem.
Buddhův být bratr, bratranec Ježíže,
a srazy mít v hospodě u Kříže.
Konečně přišlo to, konečně mrtvý jsem,
konečně poznám, královskou boží zem.
Rychle si stopnu nebeské taxi,
nevědom však vysoké taxy.
Tak si to frčíme nebeskou dálnicí,
jedeme polem, lesem i vinicí.
„K nebeské bráně, jeď brachu. Jeď!“
K řidiči volám, ten říká „Seď!“
„Radši se napij!“. Podává flašku,
„Nebudu přece pít hnojovou splašku.“
„Jenom se napij, očistí ducha.“
To jsem však neměl o pití tucha.
Svět se mi zatočil a v hlavě míň,
než jsem tam měl, pekelná síň,
náhle se otevře, zlo do mě sálá.
Co jsi mi víro, co jsi mi dala?
Vždyť já též vstoupil, církevní straník,
teď ze mě je, tak proč ten zánik.
Pro moji duši! Pacholku Bože.
Z nebe se ozvalo: „Co říkáš, cože?“
Hloupý tys člověk, tys zkrátka vůl.
Pro tebe není již nebeský stůl.
nevěříš, chtěl jsi však odměnu celou,
odměním tebe – pekelnou celou.
Smažte ho, smažte jen démoni pekelní,
přineste ochutnat pečínku nedělní.
Pořádně naklepat, koření přidat,
už toho člověka nechci nik vídat.
Najednou procit jsem zpocený děsem,
říkám si: „Bože můj, kde to jsem? Kde jsem?“
Najednou poznávám, já ležím doma,
tam co jsem umřel. Mám umřít znova?
Na stole leží však podivný list,
rozlomím pečeť a počnu číst.
Dávám ti, chlapče můj, pár roků navíc,
osobně myslím si, že ty máš na víc.
Zkus jenom dobrým být, pomoci jiným,
potom již v očích mých nebudeš vinným.
Pokud však začít chceš věřiti zas,
dělej to ze srdce …… běží ti čas.
wow :)
(kitt105, 11. 1. 2009 18:36)