Já - báseň o mě
Hledám sebe na cestě osvícení, jsem tam, avšak někdo není.
Někdo kdo mlčí, jde a kráčí avšak neví co jeho pouť značí.
Smrt, dobro či zkázu světu, omývá dokola prachsprostou větu.
Co dělat mám když temno je kolem, když nikdo nevěří že žiji s Bohem.
Sám se pak bojí jak v kleci lvice, co dělat má pro život více.
Hledání lásky je ztraceným rájem, vždyť s budoucností slepě si hrajem.
Padá a vstává pláče a kleje, s nadějí říká si kam pravda spěje.
Neví proč sám chce státi výše, snad pro ty křivdy snad pro slávu říše.
Říše co je jen slepotou ticha, malé dítě co samo vzlyká.
Nicotný kdo hlasitě křičí, kdo neví proč sám sebe ničí.
Chce dělat víc, dělá však méně, akcie pravdy pak klesají v ceně.
Necítí nic jako prázdný džbán, ví, že je navěky sám.
Zmýlil se v ostatních, nejvíc však v sobě, vím, má žít v jiné době.
Trápí se pro to, co je vlastně mylné, duše slabá, argumenty silné.
Kácí pak to co milovat chtěl, neví už co v životě směl.
Hraje si divadlo přetvářky s pravdou, neví co dělat s podanou radou.
Nedokáže milovat chce býti jiný, sám za ten fakt trapně se stydí.
Stydí se za to že žije svět svůj, na každého volá: „Člověče, stůj!“
Chtěl by mu říci, aby žil líp, sám neví zda-li je dobra syt.
Zda-li má moc hovořit s davem, zda-li jsou slova pravdivým právem.
Co z toho vyplývá ve světě spěchu? Nic, nemůžu popadnout dechu.
Nevím proč vyprávět jakýpak jsem, vždyť život je jenom snem.
Myšlenkou co proletí vzduchem, hlavou či prázdným uchem