Ježíš Český
Napsal mi Ježíš přijedu k vám,
víru i cestu k Bohu vám dám.
Budu tam kázat celému kraji,
v Čechách snad rádi lidi mě mají.
Píšu mu Ježíši, dobře to zvaž,
chceš-li jet do Čech, pak se však snaž,
vyhnout se těm co o tobě vědí,
to oni ve zlatě na zadku sedí.
Psal jsem mu dlouho vyhni se Čechům,
ti dávno věří, jen s vínem měchům.
Klepal si na čelo co ho to nemá,
u nás již dávno svoboda němá.
On mi však napsal, vím chlapče můj,
proto jdu vymést ten odporný hnůj.
Lidé mě přijmou, já cestu jim dám,
vím že v té zemi nebudu sám.
Tak milý Kristus dorazil k nám,
učně hned chtěl, co říci však mám.
Nevěděl jak správné si zvolit,
proto si řekl, že půjde volit.
Došel pak ke stolu volební haly,
kde jsou ti věrní, co kdysi mě znali?
Starosta zahřměl jen občanský průkaz,
jsem Ježíš Kristus, chcete snad důkaz?
V místnosti vypukl děsivý smích,
starosta s tváří jak obtloustlý mnich,
zařval pak náhle: „Chlape no pohni se!“
A už víc nečekal a volal Bohnice.
Tak Ježíš zmatený odjíždí v sanitě,
jaký to pocit když lidi zraní tě.
K posteli připoután jako ten cvok,
ke smrti zbývá mu poslední krok.
Doktoři ptali se pojistku zda-li má,
to je to jediné co nás teď zajímá.
Ježíš však neměl a tak mu dali,
Účet za sanitu, kterou ho vzali.
Ptal jsem se Ježíše zda-li má dost?
On řekl ač nejsem tu host,
přežiji to, lidé mě uslyší
trpí víc ten který mě neslyší.
Jak mám však najít ty správné učně?
Ježíš to nakonec vyřešil stručně.
Stranické lídry si do týmu vzal,
hřebíček do rakve ochotně dal.
Jednoho Jidáše unesl hodně,
dvanáct však na něj bylo již hodně,
Zradil ho nakonec každičký z nich,
by poslední večeře nebyla hřích.
Jediný Ježíš pro národ málo,
víc by jich za tu práci již stálo.
Začali páni potají lobovat,
Jak půjde Ježíše nejsnáze klonovat.
Třináct jich nakonec stvořili hravě,
by víru zničili ve věčné slávě.
Prvního sťali hned pro legraci,
Pro radost církevní delegaci.
Slila se drahá z dovozu ocel,
z dřeva by stavěl dnes už jen osel.
Tak Kristus visel na kříži z oceli,
všude kde mohl aby ho viděli.
Dvanáct krát rány kladiva zvoní,
pohoda ze smrti v povětří voní.
Voní tou potupou tvářit se tak,
že nic mi nevadí a klopit zrak.
Pilo se dlouho ve dne i v noci,
opilí šašci vítězstvím moci.
Jak jsem již řekl národe můj,
ty nevíš potlačit cynismus svůj.
Jak Ježíš na kříži tvářil se nesměle,
rez s krví v jednom stékala po těle.
Na křížích přeci se ušetřit dá,
to není pravda, to se mi zdá.
Když však již přestal psát o tom tisk,
nikdo již neviděl z Ježíše zisk,
vzpomněl jsem na něj a z kříže vzal,
všech dvanáct Ježíšů, do hrobů dal.
Druhý den Kristus pak z mrtvých vstal,
pohlédl tam, kde včera sám stál.
Prohlédl ruce, dvě díry jak v křeči
tenhleten fakt už o něčem svědčí.
Zaplakal tence a sepjal dlaně,
stočil se smutně, řek: „Pohleď na ně!“
Nikdo již nechápe smysl mých vět,
ta země není snad pro Boha svět.
Cítil jsem s ním a dodal s vervou,
říkal jsem Ježíši, šat z tebe servou.
Ne však z té lásky co kdysi jsi vídal,
chorobným časem co jsi jim přidal.
Doplatils Kriste na dobrotu svoji,
jak všichni moudří, co za pravdou stojí.
Snad najdeš lidi, jak dobré klasy,
myslím však problém je u lidské rasy.
Tiše jsem stál a sledoval kroky,
ten okamžik dlouhý, trvajíc roky.
Potom však zmizel a již se nevrátil,
dopis však od něj nikdy se neztratil.