Koncert zvonů
Jak srdce puká pod šrapnely země.
V trhlině času spím, co zbylo ze mě?
Dívám se do dlaní, věčnosti jizvy,
kampak jen utekly pozemské výzvy.
Údolím linou se podivné tóny,
štěkoty zbraní, tavené zvony,
mění se v poselství v anděle hrůzy,
v zákopu naproti leží dvě můzy.
S očima v sloup byly tu navíc,
kdysi jsem myslel si, že máme na víc,
nikdo je nevnímal v řinčení moci,
a tak je tiše pod záštitou noci.
Sťali a nechali zaplésti do kola,
jen vřískot pekelný line se ze zdola,
i já jsem vinen, čekají plni,
zášti a v rytmu bubnů se vlní.
Pak tóny utichly dívám se vůkol,
každý z nás vědomě splnil svůj úkol,
komorní a se pak rozlehne světem,
a i já přidám se k zrazeným dětem.