Listy
17. 10. 2009
Sedím tu svázaný křivkami cen,
mocí a úsudku kde je ta zem,
do které patřím, kde je ta krajina,
co o ní zpívají, že je tak nevinná.
Zavalen knihami, lidmi i dobou,
posedlý v myšlenkách tajemnou zlobou,
technikou cynismem, závistí, chtíčem,
dál pouští hnán já jsem ohnivým bičem.
Zalykám, zvracím krev, svalím se v křeči,
teď jak král zajatý potupně klečí.
Jsem to já, vidím se, chci vidět plány,
můj život jsou však jen obilné lány.
Na konec nevidíš všechno je jasné,
po vlnách větru, než někdo zhasne.
Houpu se, tak jak mi určeno bylo,
nejsem však jediný komu to zbylo.
Davy se třesou přece též ve vánku,
vypnou svět, schoulí se, bojí se ve spánku,
o to co mají stejně jak všichni,
nedělej nic, jenom si vzdychni.
A zase zavalen knihami usínám,
a i já zemi svou pomalu zhasínám.
Jen občas kdosi mě probudí ze sna,
i když jen představa přesto je děsná.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář