Perfektní svět
Když jsem se probudil v poledne do dne,
cítil jsem, činy mé byly mě hodné,
nad hlavou vznáší se bolesti stíny,
srdce mé bodají básnické splýny.
Co se to stalo? Mozek je prázdný,
z postele vstávám na zem však rázný,
pád čeká tělo mé, kde sakra jsem?
Co včera dělal jsem kam čase jdem?
Pokoj ten lesknul se v očistě záři,
za okny hrálo si s větvemi září,
Podívám přes něj se vše je tak krásné,
obláčky bílé, slunce tak jasné.
Ulice bez smetí, domy jak z filmů,
auta na fůzi a kolem jilmů,
ženou se lidé, úsměv na tváři,
z očí jim štěstí podivně září.
Zapnu si zprávy nevěřím sluchu,
veškeré konflikty rázem jsou v suchu.
sahara plná zeleně jest,
vozy a průvody plné jsou měst.
Světoví mír, všichni jsme bratři,
rozdíly smazány každému patří,
dostatek jídla, peněz i štěstí,
Bůh nám dnes z cesty odházel klestí.
Telefon zvednu, příteli volám,
s pozdravem vřelým k němu hned zvolám.
Co včera stalo se co je to s námi?
Povím ti fakta co jsou mi známy.
Celou noc seděl jsi s podivným mužem,
přel ses s ním na co se jako lid zmůžem.
Říkal si ve světě beze zla zhyne,
lid a své sny zmizí ve víně.
Nevěřil a tak udělal dohodu,
že život ráno změní se v pohodu,
jenom ty stejný zůstaneš pořád,
a budeš litovat bez vstupu do řad.
Telefon položil, paměť se vrací,
Jak jeho slova v mých ještě ztrácí,
pořád se nemohu vzbudit tak co je?
Výsměch náš linul se jako pach hnoje.
Vyjdu ven a lidé šťastni mě zdraví,
Zbyl jsem jen já, zla potomek pravý,
Svět je tak perfektní co chceme víc,
já na tom neviděl však zhola nic.
Nenávist, zášť lidí mě sužuje,
pýcha a závist se v bolesti křižuje.
Pocity všech nyní jsou ve mně
a oni slaví báječnost země.
Měsíc však uběhl z ničeho nic,
svět se nám měnit začal však víc.
Lidé tak znudění bezcílně souzní,
o válce smrti, ve svých snech blouzní.
Bodají nože si do těla po davech,
idea mění se podivně v pochodech,
svět začne hroutit se v panické hrůze,
bez smyslu života, klaní se lůze.
Ideál mění se v tu ránu ve zlo,
kontrola zklamala upadlo žezlo,
muži jenž tvrdil, že lidé mír chtějí,
myslel si že štěstí, tajně si přejí.
Muž v šedé kápi ke mně pak přišel,
hluboký hlas, ten co jsem slyšel,
povídal pravdu jsi bohužel měl,
nevím kdy naposled chorál tu zněl.
Kdo jste vy lidé? Co vás to žene?
Do válek teroru,, násilí k ženě?
Proč se jen balíte do hávu zloby?
Jste divné bytosti podivné doby.
Potichu odešel a svět se změnil,
války zas propukly za chudobu směnil,
blaho a rovnost, jak jsme si přáli,
života v ideích lehce se vzdali.
Nikdo z vás neví, vzpomínky nemá,
ta doba byla pro vás tak němá.
Já však vím kdo byl ten podivný muž,
a vím že čas je odejít už.
