Poslední soud
13. 11. 2009
Hrobové ticho jak dým se tu line,
v okovech spoután, vše je tak jiné,
se stuhou bílou jako pes zbitý,
vašeho systému byl jsem již sytý.
Soudce se skutálí po schodech k lavici,
s bratry si potřese nadšeně pravicí,
zasedne, odplivne zapálí doutník,
smíchem se rozkřikne: „To je ten poutník?“
„Není tu třeba teď dávati vinu,
neštěstí, úkladům, depresi vínu,
odchodu, prokletí od tiché víly,
neznalost vzala ti poslední síly.“
„Měls tu vše, co si chtěl, možnosti, cíle,
kdo chce však hledat je v podivném díle,
které jsi zanechal, odporné zvíře,
bohatství utopils ve slepé víře.“
„Teď zemřeš parchante, za slova svoje,
tvé tělo hozeno nechť je do hnoje,
za to cos provedl, nenávist k světu,
za to že žil si tu, za pouhou větu.“
„Lásku si odmítal, byl jsi tak slepý?
Smrt se ti na paty podivně lepí.
Tak řekni, co si chtěl dokázat zemi?
Ve které vládnu já, nade mě není!“
„Věřil jsem věcem co pozbyly smysl,
a důvod k žití dál pomalu kysl,
jak mléko zkažené ničilo ústa,
zjistil jsem jak voda v řece je hustá.“
„Já ovšem plácal se pořád jen dál,
až zmizel i ten kdo dřív za mnou stál.
Požírán byl jsem sám truchlivým splínem,
přikován ke skále železným klínem.“
„Co mi to říkáte? Oběť jste osudu?
Vždyť jen sám sobě dělal jste ostudu.
Zlo teklo v žilách vám, plakali lidé,
za vaši nenávist, co potom zbyde.“
„Já chci jen poslední jedinou šanci.
Tu už jsi promrhal ve snovém tanci.
Já nechci zemřít, chci začít znova!
Neboj však pro tebe cela je nová!“
Sychravým ránem se probouzí den,
oprátka pálí mě, není to sen!
Trubači troubí mi na cestu do dálky,
na dřevo pod kotel vzal jsem si zápalky.
Věnováno jedné nejmenovaná a mě kdysi velmi blízké osobě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář