Strážný anděl
Ten kdo mě trochu zná rozpozná rázem,
že štěstí nemám, že padám na zem,
že mi jde přímý běh, nikoliv skoky,
že místo zahrad já procházím stoky.
Nikdy jsem nevěřil v bytosti ze sna,
života košile byla mi těsná.
Kdosi však vždycky ji rozepne slovy,
zda to ví, cítí to, kdy se to doví.
Překrásný anděl teď hlídá můj spánek,
ve dveřích osudu odmyká zámek,
drží mě za ruku, hojí mou duši,
ač tíhu na zádech nesu si v nůši.
Vlasy má havraní ve větru vlají,
odlesky v očích si se sluncem hrají.
To snad jen Bůh umí stvořit tu krásu,
co zpívá věčnosti, neznalá času.
Hlas jako píseň má a zpívá dál,
staví mě na nohy, když už jsem vzdal,
bojovat s pozemským podivným rájem,
líbá mě, i když jsem ztratil už zájem.
Vím, jaký jsem, nelžu si znova,
nechápu lásku, proč ke mně si chová,
proč drží prsty mi na tepu citu,
chrání a křísí mě ve stínu štítu.
Můj anděl není však iluzí snů,
a ač je vzdálen i přes stovky dnů,
cítím a dýchám s ním totožný vzduch,
věřím, že na zemi stále je Bůh.