Tančící půlnoční nebe
Ulicí okamžiku kráčí krása sama,
jak hradby Tróje pevná má zeď.
Květ tělem být, nebeská brána,
Amor šípů zřekl se teď.
Světlo, proud citu jak žebravý mnich,
klid splynul s prázdnotou v nečisté duši.
Cítit tu bolest, odporný hřích,
zvyk skrytý pod zem v bezpečí tuší.
Smaragdy třpytí se, sbohem dát lžím
pohyby po linkách doteky tmy.
Oslava normálních, povinně spím
šepotům do prázdna, sloužíme my.
Látka je průzračná, spadané listí,
samet, tvář, hlas, má duše, cit, žal.
Pravda ve vodě na víno se čistí
nechtěný omyl kdo na to se ptal.
Úzkost se plíží, žárlivost sičí
rty rudé v rychlosti, nejistý směr.
Bláznivost, úprk, duše jen křičí
pravdivost slepá, neber či ber.
Karta se obrací, hoří mé město,
pocit zas ve změnu, láska v čem tkví,
v pravdě co stát, stane se přesto,
Amor zas střílí, ale proč ty?