Trest
3. 10. 2009
Otřepán z komatu stavím se na nohy,
očima rudýma dívám se na svět.
Rány již zarostly z mučení polohy,
baladu o trestu zkouším tu pět.
Ostrými hranami sklo zvoní do ticha,
opilost, vášeň v zášti se skví.
Opera bývalá pomalu utichá,
všichni jsme byli rekové tví.
Obětí, polibek v lavině práva,
je třeba poddat se zahodit čas.
Slyším jak ze země vyrůstá tráva,
opřu se osebe pokaždé zas.
Ruce se spojili, odchází k oltáři,
vzplanutí chybělo každému muži.
Ač s tváře láska zdaleka nezáří,
ruce se svezou zas po hladké kůži.
Toť tvoje dílo, to je tvůj trest,
za život, za dílo, které tu tvořím.
Nechals mě vybočit ze všedních cest,
a já tu s hranicí potichu hořím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář