Ve snách nemoci
Dýka hněvu, satanova poezie.
Nádhera? Pravda či lež?
V posteli smutným zapoměním sténám.
Určení neurčitosti v návalech potu.
Hluboká stoka řevu.
Smích! Určitě brachu?
Demagogie, telepatie,
telekineze či Kristus?
Slunce nad Golgotou čeká můj pohled,
v peřinách po prapředcích z Judeje.
Zemři, už tě držím. Ach!
Souzníš? Utíkej brachu!
Řvoucí zvon hřmí,
s usednutím rady moci.
Nad cestou kříž se vznáší jak holubice.
Kdo čeká, dočká se polární záře.
Vysvoboď mě! Zhyneš!
Jsi ty člověk? Nevím brachu.
Konec jak slavobrána,
hudba antických umělců.
Usedl navždy ke stolu k jiným tvářím,
je již plný a plameny se derou do očí.
Karikaturu života,
nicota se v nicotu obrátí. Brachu!