Za zdí
3. 5. 2009
Sedím si sedím unaven v trávě,
odložím lopatu, pantok i hrábě.
Dívám se do slunce, prosvítá listím,
Zahrady za plotem celé dny čistím.
Rozpolcen, však já vím na díly jsem,
nevím co nocí je a co je dnem.
Ztrácím se v myšlenkách, slovech i citu,
zalézám den co den do svého krytu.
Tam je mi dobře, otupím záhy,
lentilky polykám bez větší snahy.
Někdy však říkám si copak je tam,
za zdí a za plotem, zde už to znám.
Jak jen tak sedím, unaven prací,
rušivé okolí v mžiku se ztrácí.
Z nebe pak sestoupil muž v bílém rouchu,
já zabil úderem na krku mouchu.
Tvářím se stupidně, tak jako pořád,
proto se nemohu stavěti do řad.
Muž ke mně přistoupí zeptá se jen:
„Chceš žíti normálně? Není to sen.“
Řekl jsem: „Ano!“ a svět se zatměl,
já cítil jen jak jsem fyzicky statněl.
Pak oči otevřu v bytě svém jsem,
hle, nový člověk, tak žíti jdem.
V koupelně zrcadlo, tvář moje krásná,
a vlasy plavé, vizáž je jasná.
Vyrazím ven, do světa mého,
už nechci nikdy odejít z něho.
Celé dny chodím jen po klubech žiji,
jsem bohém pátou již sklenici piji.
Hlava se motá mi a náhle padám,
nárazy cítím, ještě to zvládám.
Ráno se probudím nad ložem komise,
že prý jim dlužím poplatky z emise.
Že dluhy neplatím, kde že to žiji,
vymítí hnízda socanských zmijí.
Kde že prý pracuji, „Co že já dělám?“
„Pracovat pro tohle?“ Úděsem bělám.
Daně prý musím zaplatit záhy,
Jinak prý přijdou právnické tahy.
Plný jsem zármutku ve vazbě sedím,
do prázdné stěny zamyšlen hledím.
Náhle však do cely prostoupí záře,
děd v bílém rouchu tiše mě káře.
„Chtěl jsi žít život? Tady ho máš,
teď jsi už znalý, teď už jej znáš.
Zdravý jsi, krásný a ideí zbaven,
pod bedry moci denně však znaven.“
Proto ti přeji jen v životě štěstí,
ať jen jej najdeš a slyším zvěsti,
o tvojem životě, že příklad budeš,
pro jiné na světě v čele jich půjdeš.
Muž se již ubíral za světlem vzhůru,
smutný jsem zvolal: „Já nejsem guru.“
Tenhle svět pro mě, nikdy by nestál,
sám bych se sobě v podstatě nezdál.
Tak prosím vem mě zpět, k zahradě ticha,
kde zpěvy ptáků, personál slýchá.
Za plot mě navrať, to je můj svět,
to je mé poslání, podstata věd.
Svět se pak zatočil a náhle prohlédnu,
zeď a plot známý, do parku pohlédnu.
Vše je tu jak bylo, nic není jiné,
podzimní vůně se ovzduším line.
Sedím si sedím unaven v trávě,
odložím lopatu, pantok i hrábě.
Dívám se do slunce, prosvítá listím,
Zahrady za plotem celé dny čistím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář