Zpověď
23. 8. 2009
Dvacet let života, pro mě až moc,
s úsvitem přichází den za dnem noc.
Čekáme v okovech, čekáme na den,
já a mé druhé já potupně zrazen.
Cítím se, pod křížem lámou se kosti,
kdo chce ať modlí se, tiše se postí,
zazpívá chvály, pak v tichu bdí,
od vás jsem odloučen širokou zdí.
Propastí, skalami, ostnatým drátem,
tělo jsem rozbodal tesařským dlátem,
krvácím, směju se, kleju však dýchám,
umučen sám sebou v bolestech vzdychám.
Zvláštní jak iluze mění se v žal,
kolikrát zemřel jsem, kráčím však dál,
krvavé šrámy v bolestech mizí,
a znovu obklopen nejasnou vizí.
Mizerný básník jsi, mizerný muž,
přišel jsi, viděl jsi čas je jít už,
uklonit, zatleskat, do hrobu spát,
jen co však spočinu, začne se zdát.
Podivný sen, půlnoční hlasy,
Bože co ještě chceš z pozemské krásy,
vzít tak mě konečně nechcej už snít,
nenávist v sebe, toť poslední cit.
www.centryjeann.wbs.cz
(Je@n, 8. 8. 2011 12:17)