Hledím sám Saharou
Když večer s mlhou snáším se k zemi,
usedám s hladinou jak říční ptáci,
ve snění, myšlenkách mluviti s těmi,
co citu, lásky mé v pravdě jsou zrádci.
Morálkou hnán jsem byl, přec prohrál boje,
vedli jste kroky mé v ponurém šeru,
pro vášeň plynutí, pro zájmy svoje,
utopen v řece jsem, tam pravda věru.
Nic mě tam nečeká, jen chvíle snů,
kterou jsi temnotě uloupil v touze,
že jako templáři zbavíš se dnů,
kdy jsi byl osudu figurkou pouze.
Hledíš sám Saharou, oči tvé pláčou,
ta pouť je bez konce, co v těchto místech,
hledáš tak nebuď srab, pohni tou káčou,
co padla trápením v podivných citech.
Proč jenom pánové nejste tu se mnou,
sledujte s potleskem, jak v záři hořím,
s ruksakem křiku a lásky bednou,
vydám se do ulic, kde duši mořím.
Odpusťte pánové, nejste tím vinni,
že srdce volí mé ženu tu krásnou,
ač stavět pro ni chci tisíce síní,
otočit musím se, čekat či zhasnou.
