Ledová královna
Ledoví andělé snáší se z oblaků,
snáší se z oblaků, procházím krajinou,
kapička rozumu kane jim z povlaků,
ulpívá na trávě s touhou jít za jinou.
Ledová královna slyší mě z údolí,
z údolí které jsem vytesal do skal,
balí se do smutku, do kůže sobolí,
do mrazu, kterým jsem za pravdu dostal.
Oči jak v temnotě s vlasy jí splývají,
s vlasy co s úsvitem mění se v slámu,
andělé pobledlí s nadějí vzývají,
královnu ledovou, šachovou dámu.
Procházím pšenicí, s jizvami na těle,
s jizvami mrazem co pukaly v jitru,
proč jenom pláčete, pláčete andělé,
zemřel jsem pro city, zemřel jsem v nitru.
Královna kyne jim v údolí zeleném,
o holi opřený sleduji cestu,
rozlámán pochyby a v srdci děleném,
upírám naději smutnému gestu.
Nech mě jít královno, dal jsem ti sebe,
co jenom člověk může ti dáti,
srdce své z oceli, údolí, nebe,
nechci už trpěti, nechci tě znáti.
