První, poslední
Když pane, spleteš se v úsudku svém,
nevzdávej naději, že zase vstaneš,
vždyť jako ovečky putujem snem,
snem kde jak proutkem vlkem se staneš.
Nejsi tu první, poslední záhy,
poznáš, že ostatní na tom jsou stejně,
ač pane, toužíš jen po troše vláhy,
stojícím v davu, cítíš se zřejmě.
Ač se ti stane, co roky plynou,
párkrát že svět snad lepším se zdá,
ať zkusíš jednu, dáváš pak jinou,
otázkou stejnou však stále se ptá.
Co jen si vykonal, čím sis to získal,
to právo po světě svobodně chodit,
vždyť jenom z nudy sis posměšně pískal,
a k cestě k propasti ostatní vodit.
Kdo že tě vidí tak, kdo tě to soudí,
zdráháš se poznati, poznati vědomí,
v srdci ti myšlenky ponurně bloudí,
nechceš to slyšeti - prokleté svědomí.