Slabost
Už ani nevím, kde včera jsem byl,
dny plynou spím, však ubývá sil,
sny s vlny spojené sám v sebe žil,
závidím jiným přízeň sil víl.
Nesnáším pokrytce, nesnáším čas,
který mi utíká skrz prsty zas,
proč jenom milovat – by bylo snáz,
necítit ničeho – tak mě už spas.
Proč musím potkávat takovou bytost,
den za dnem zkroušený pocitem slabost,
jediný, který mám, ač v sobě blbost,
necítím studu, nenávist, lítost.
Odpusť mi vesmíre, odpusť mi osude,
že jsem jen idiot, do pekla odsud jde
že jsem hrál vždycky pravdivě za sudé,
a liché jako vždy smyslu mi pozbude.
Odsuď mě v pohodlí, nečekám nic,
chtěl jsem jít do ráje, chtěl jsem mít víc,
zaprodal duši svou v sevření sic,
přestávám dýchati – toď lásky líc.