Žebrák a blázen
Plamen věčnosti, světla světa,
hledá sama naše osvěta.
Zase se trýzní a žije přec,
pro jednu tu zbytečnou věc.
Hledám v té břečce svoji můzu,
pro Boha svou lásku, strašnou hrůzu.
Zmítaný světem nervozitám,
s tvrdším názorem opozitním.
Co dává právo slepě mlčet,
okolí, svátosti, proč jen brečet.
Hledání lásky v prázdném prostoru,
svět a síla starého názoru. Teď!
R:
Bláznu nedat šanci milovat,
to není hřích, to je zákon.
V osamění duše se strachovat.
Bože asi neslyšíš jej teď,
tvoje ovce volají na poplach.
Pořád drží tu duše zeď.
Pozor, stop! Pozor, stop!
Už se smaží duše.
Pozor, stop! Pozor, stop!
Společnost se chová hluše.
Stereotyp volá po našich poměrech,
jak smrt obchází v kostelech.
Mrtvého sem a trochu smutku tam,
ten blázen tu zůstává úplně sám.
Polyká sousta kamení svobody,
víra pod obrazem náhody.
Láska žhář a vrah je šťastná,
její práva jsou přece tak slastná. Teď!
R:
Sám žebrák do džbánu minci dal,
hrozbou smrti bohatší než král.
Upírat lásku, upíjet si krev,
žebráka provází, světem jenom řev.
Do džbánu slepoty blázna,
zvoní ten zvuk do prázdna.
Nehledá úlevu v duchovnu světa,
to neštěstí tak srdce deptá. Teď!
R:
Chtěl jsem říct, že tím bláznem jsem já!